Jak jistě víte, v nabídce Obvodní knihovny Skvrňany najdete nejen knihy tištěné, ale velkou škálu audioknih – tedy mluveného slova. Tato literární forma je vhodná nejen pro čtenáře, kteří raději poslouchají, nežli čtou, nebo pro ty, co si rádi pustí nějaké to čtení na cesty, ale hlavně pro všechny, kteří z důvodu svého zrakového handicapu číst očima nemohou. Takoví lidé jsou nejen vášnivými čtenáři, ale i nadšenými tvůrci literárních děl. Přinášíme dnes ukázku díla naší čtenářky – nevidomé autorky Lindy Albrechtové.

Hra osudu

                   Tento příběh je příběh neuvěřitelného zásahu osudu do několika lidských duší. Společným jmenovatelem je zde písmo, a to písmo Braillovo. Písmo je pro některé antropology znakem civilizovanosti společnosti. Můj život ovlivnilo ono známé šestibodí, které přináší civilizovanost do světa nevidomých.

            Seznámení s Braillovým písmem u mě proběhlo na základní škole. Jsem takřka nevidomá, a tak mi bylo doporučeno, že znalost a poznání pravidel Brailla mi bude jen k užitku. V naší škole nebylo moc lidí, kteří by bodové písmo ovládali, tak mi to přišlo jako prima nápad umět něco, čemu jiní nerozumí. Lákala mě představa, že si budu moct zaznamenat svá tajná přání a tužby a já jediná si je budu moct přečíst a nikdo jiný tomu nebude rozumět. Ještě větší radost jsem měla, když moje moudrá učitelka Brailla přišla s návrhem, že by bylo v rámci procvičování velmi vhodné mít „dopisovací“ kamarádku.

            Byla jsem nadšená, byla to skoro stejně stará dívenka z úplně jiného města, jiné školy, s jinými přáteli a zkušenostmi. Nutno k tomuto příběhu poznamenat, že jsem byla jedináček a přítomnost sourozence mi moc chyběla. S novou kamarádkou jsem měla pocit, jako bych získala sestru, která mi rozumí a chápe mě ve všech mých starostech i radostech.

            Ze začátku náš vztah probíhal velmi opatrně, jen takové „oťukávání“, ale časem jsme si získaly vzájemnou důvěru a staly se z nás nerozlučné kamarádky. Připadaly jsme si jak Vinetou a Old Shatterhand. Nemohla jsem se vždy dočkat, kdy mi přijde dopis v tlusté obálce s vytlačenými body, který si můžu klidně číst po tmě pod peřinou. Má věrná přítelkyně mi svěřila po několika měsících naší korespondence své niterné pocity a trápení. Byla jsem velmi dojatá, když mi napsala, že jsem jediná, kdo to ví, ale že jen já ji mohu pochopit. Upřímně - zatím jsem nevěděla proč, ale to jsem se měla, vlastně my obě, později dozvědět. Nicméně mi lichotilo, že mi někdo svěřil své tajemství. I já ho teď svěřím vám.  

            Má přítelkyně, říkejme jí Sandra, bydlela od svých šesti, jako většina nevidomých a slabozrakých, na internátní škole. Celý týden je člověk odtržený od rodiny a domova, tak není divu, že jí bylo občas smutno po rodičích a jejím dětském pokoji – jejím dívčím koutečku. Dle Sandřiných slov si byly ona a její maminka velmi blízké; Sandra říkala, že je její maminka jako její nejlepší kamarádka. Strašně dojemně vždy popisovala jejich vztah. Až se tomu musel člověk divit, jelikož v období adolescence má jistě každý konfliktní období s rodiči, kteří zrovna v tu dobu nechápou, co je pro nás nejlepší, kde zrovna musíme být a proč, a co je zrovna in. Ale Sandra s matkou to měly úplně naopak – Sandra mohla doma říct vše a vše bylo pochopeno a vyřešeno bez jakéhokoliv konfliktu.

            Ránu tomuto harmonickému vztahu zasadila jedna zpráva, která přepadla Sandru, jak blesk z čistého nebe, Sandru nepřipravenou a příliš slabou, než aby tuto zprávu unesla. Ještě nebyl ten správný čas, ale – jak známo – neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Sandra byla zrovna v tom nebezpečném věku, kdy se takové zprávy přijímají jen velmi obtížně – měla pocit, že proti ní stojí celý světa a ona není schopná bojovat s osudem. A co to bylo? Sandra vyslechla rozhovor mezi svou matkou a její přítelkyní o tom, zda už není čas na to, aby Sandra věděla, že je adoptovaná, že přece není rozumné jí to tajit, že věk na to má... Ale neměla. Sandra se v tu chvíli cítila podvedená, cizí, bez rodiny a bez důvěry své nejlepší přítelkyně – své matky, které tak věřila a která ji zradila.

            Toto velmi emotivní a upřímné doznání bylo to poslední, co jsem od své přítelkyně Sandry četla. Moc mě to ranilo, cítila jsem její smutek přes vymačkávané body v papíře dopisu. Chtěla jsem ji pomoci, ale jak, co napsat, co říci, aby to bolelo míň či aby to nebolelo ještě víc? Rodina Sandru odvezla do slunné Itálie, kde otec dostal lukrativní pracovní nabídku a kde Sandra měla přijít na jiné myšlenky a nový život v cizí zemi měl rodinu znovu stmelit a posílit jejich vzájemnou důvěru. Moje dopisovací přítelkyně mi velmi scházela, z Itálie jsem dostala jen jeden pozdrav a nic víc. Jak čas běžel, vzpomínala jsem na Sandru stále míň a míň. S přibývajícím věkem a starostmi z ní zůstala už jen milá vzpomínka.

            Jak léta míjela i já směřovala ke dni, kdy jsem se měla dozvědět informaci, která změnila můj život, i když ne tak zásadně jako byla zpráva od Sandřiny matky. Bylo to o deset let později, když jsem už byla dospělá žena s racionálním pohledem na svět a hlavně s odstupem, který mi dal možnost pochopit a vcítit se do jednání a pohnutek jiných lidí. Tak mi nepřišlo odsouzení hodné to, když mi moje matka jednoho dne řekla, že když byla velmi mladá, otěhotněla, ale otec dítěte nebyl na zodpovědnost spojenou s rodinou připraven, a tak se dohodli, že pro miminko bude nejlepší, když najde hodnou a obětavou adoptivní rodinu. Chtěla jsem samozřejmě vědět o svém sourozenci co nejvíc. Vždyť někde žije moje sestra či bratr. Maminka toho věděla jen velmi málo, jelikož adopční zákony byly velmi přísné, tak věděla jen, že porodila dceru, a to 18. 5. 1977.

            Spokojila jsem se tedy s touto skromnou informací, jelikož se s tím stejně nedalo nic dělat a snažit se zasahovat do života – dnes již mladé ženy, která o existenci paralelní rodiny zřejmě ani netuší – nemělo cenu. Jen mě v tu chvíli napadlo, že má „ztracená sestra“ slaví narozeniny ve stejný den jako má „ztracená přítelkyně Sandra“. Ani jednu jsem neměla a obě bych je tak chtěla.

            Jenže hra osudu nebyla stále dovršena. Nečekaný zásah shora měl teprve přijít. Pár měsíců po této události jsem v poštovní schránce našla obálku se známým štítkem „slepecká zásilka“. Nedočkavě a velmi překvapeně jsem dopis otevřela. Bylo tam několik hustě popsaných listů bodovým písmem, bylo to od Sandry. Necelou hodinu jsem mohla číst její životní zpověď, co dělala a jak se měla ta dlouhá léta, kdy se mi neozvala. Připadalo mi, že není možné, že se teď ozývá. Byla už dospělá, tak jako já, a měla vlastní rodinu; stále žila v Itálii a byla šťastná – s rodiči vycházela výborně, událost o její adopci jí prý otevřela oči a prostředí, kde žila zas příležitost pátrat po své biologické matce. Sandra na závěr dopisu napsala: „Našla jsem svou „ztracenou rodinu. A mám mladší sestru. Máme hodně společného – maminku, názory na život a špatné oči...! Miluji tě, sestřičko!“